Tento víkend přišla na řadu rodinná fotografie. Obětí se stali moji známí.

Ke konci léta, když jsem jel cestou z práce domů a zase jsem se kochal, tak jsem nemohl přehlídnout, jak dva strejkové sečou svoje obilné pole kombajnem, který toho zřejmě už zažil hodně. Přestal jsem se kochat, šlápnul jsem nato a otočil se domů pro foťák.

V sobotu jsem dal po dlouhé době do kupy svoje zcela zbytečné auto a abych uspokojil touhu slyšet zvuk zrcátka své zrcadlovky, dojel jsem je nafotit. Že nebyly světelné podmínky, které bych si představoval mi ale nevadilo tolik, jako že jsem se nemohl rozdvojit. Pokud by jedna půlka řídila a druhá fotila, tak bych si dovedl představit plno zajímavých záběrů dávající fotografii život a dynamiku. Takto vznikly jen tuctové statické snímky.

Dnes nás ve zpátky do minulosti čeká další ze sérií expedic. Tentokrát to byla zimní Šumava pořádaná 16-18.1.2010. Tak mě napadá, že jsem minule ani nenapsal, kde jsme byli a na svoji obhajobu můžu uvést pouze to, že to nevím. Když neřídím, tak to neřeším. Mám pocit, že jsme víckrát minuli ceduli Kvilkda, tak pro někoho to může být vodítko. Zimní expedice se odehrávala v jiném hotelu, ale ve stejných místech. Pátek se nesl hodně komorně, protože nás bylo jen 5 ( zbytek dorazil až v sobotu), ale o to víc jsem měl prostoru pro získávání mouder. Už jsem se tolik neostýchal a prolezl jsem všem baťohy poctivě. U této expedice jsem si dával za úkol, že si vyberu nový záklaďák. Toužil jsem po něčem světelnějším, tak jsem si na svém těle (těle fotoaparátu) vyzkoušel Tamron 17-50/2.8. O tom, že je to kvalitní sklo nesvědčil jen fakt, že podává výborné obrazové výsledky, ale také to, že byl na většině fotoaparátů přítomných expedičníků. Sobotní východovka neypadala moc přesvědčivě, mlha všude. Postupně ustupovala, ale museli jsme odjed na snídani. To co se ale objevilo po snídani, to se popsat nedá, možná to trochu popíší fotografie. Modrá obloha bez mráčků a stromy s námrazou do kterých se opíralo slunce. Bylo jasné, že karta prázdná nezůstane a také nezůstala.

24.10. to bude rok, co jsem se zůčastnil první expedice, kterou pravidelně pořádá parta pacientů z http://www.dynaxexpedicia.net/forum/ . V té době jsem měl zrcadlovku 3 měsíce, svatá trojice (clona, iso, čas) mě byla jasná jako trojčlenka v první třídě a do té doby jsem si žil ve sladké nevědomosti. Ve svém baťůžku od čongolíku za 120 korun se mě povalovala Sony A-200, setová 18-70, setová 75-300, CPL, ND8 a v extra obalu stativ a najednou jsem byl obklopen lidmi, kteří měli pořádné polstrované batohy nacpané foto technikou, kterou jsem si mohl vyzkoušet a po expedici jsem zjistil, že být pacient dynaxák mě asi nemine. Největší přínos této expedice a těch dalších co následovaly byl v tom, že jsem si najednou mohl porovnat co jsem vyfotil já s tím, co se povedlo nafotit ostatním dynaxákům.

Je třeba vyzkoušet všechna fotografická odvětví a v sobotu se jím stal přišel na řadu portrét. K focení jsem si přizval kolegyni z práce a známou z internetového světa. Jak to dopadlo je vidět v galerii, já se mám rozhodně co učit.

Dnes se mě dostala do ruky Minolta XE-5. Jedná se o jednookou zrcadlovku, která byla vyráběna v letech 1975-77. Lehce se o tomto modelu zmiňuje wikipedie. Objektiv je Minolta 50/1.7 MC Rokkor. Hned jsem došel koupit baterie (2 malé pecky) a film. Doba kinofilmu mě jaksi minula, tak je to pro mě velká neznámá. Je jasný, že vztah iso-clona-čas platí jak pro dslr, tak pro slr, ale mít k dispozici 36 snímků kinofilmu, nebo 300 snímků na 8GB kartě je trochu rozdíl. Nemluvě o možnosti náhledu pořízené fotky v případě dslr.

Rozhodně mě ale tento kousek nadchnul a moje nadšení bude zřejmě trvat do doby, než si vyzvednu vyvolané fotky.

V sobotu jsem fotil pro jedno restaurační zařízení část jejich sortiment. Masu se vyhýbám, ale přiznám se, že bych se odvážil ochutnat.

Podzimní rána mě nenechala v klidu a tak jsem cestou do práce párkrát přizastavil a pokusil se zachytit rozmanitosti podzimu.